Lomy, doly, cihelny, pískovny. Těžba nerostných surovin je vždy větším či menším (v současné době převážně větším) zásahem do krajiny. Co s takovou jizvou v krajině? „Uvést do původního stavu!“ tvrdilo se celá desetiletí. Tak se nejlépe eliminuje negativní vliv těžby. (A ještě se v té jámě uklidí nějaká ta skládka, dalo by se dodat.)

Jenže ono je ve skutečnosti všechno jinak. Ty „jizvy v krajině“ bezděky vytvářejí unikátní stanoviště, kterých je dnes již v naší přírodě nedostatek. Skalní stěny a suťoviska, otevřené písčiny, tůně… I na místech, která na první pohled vypadají jako to nejzdevastovanější, co si lze představit – výsypky, odkaliště či popílkoviště – se záhy objeví desítky vzácných druhů rostlin a živočichů. Někdy se staré lomy paradoxně stávají jedinými oázami „divočiny“ uprostřed nekonečných lánů polí či v urbanizované krajině.

Ne, rozhodně nenabádáme ke zvýšení těžby. Jsme si samozřejmě vědomi všech negativ s tím spojených. Ale když už někde těžba probíhá či probíhala, využijme tuto příležitost. Klasické technické rekultivace – zavezení a obnova pole či osázení nějakou monokulturou – jsou ve svém důsledku jen další devastací, promarněnou šancí. Přírodovědci dávno vědí, jak zajímavé mohou být staré lomy ponechané přírodě. Vědí to i turisté – nejeden z takových lomů je poutavým cílem vycházek. Přesvědčme o tom i ty, kteří o rekultivacích rozhodují. Sedmá konference Naší přírody vám přinese řadu pádných argumentů i příkladů, co už se kde podařilo.